Kdyby to bylo fyzicky možné a kolem vás se v roce 1985 v rámci nějakého světového „Tour de Metal“ přehnal peloton závodníků, ACCEPT byste jednoznačně zahlédli ve vedoucí skupince. Vedle IRON MAIDEN, JUDAS PRIEST, Ozzyho Osbournea a některých dalších (které raději nebudu jmenovat, abych nebyl nařčen z toho, že jsem na někoho konkrétního zapomněl). Našlápnuté, v životní formě, napumpované adrenalinem, co chvíli se pokoušející o sólový únik. A přesně takové je i jejich album „Metal Heart“, datované do zmíněného letopočtu. Našlápnuté, napumpované adrenalinem, symbolizujícím sólový únik, který se nakonec možná přece jen povedl (pokud bychom se v tomto směru chtěli přinejmenším přiblížit pravdě, byla by nejspíš nejvhodnější nějaká celosvětová anketa o nejlepší metalové album roku 1985, podle jejíhož výsledku by se vidělo).
V rámci diskografie skupiny samotné mám však alespoň já zcela jasno – „Kovové srdce“ je jejím absolutním vrcholem. Brilantní produkce a aranžmá poprvé angažovaného Dietera Dierkse, fakt, že album absolutně postrádá jakékoliv podezřelejší místo, a především nesmírná hitovost (v metalovém slova smyslu) každičké jeho skladby, to jsou skutečnosti, které ani jiný závěr nepřipouštějí. A je při tom úplně jedno, zda k takovému výsledku kapela došla ve snaze ještě více zesílit své postavení na americkém trhu (jak je jí často předhazováno) nebo čistě jen na základě vnitřního vývoje (zase jednou s Jörgem Fischerem u kytary). „Metal Heart“ má zkrátka jedinečnou klasicky acceptovskou atmosféru a jedinečnou zvukovou příchuť, což je na něm nutno vnímat především.
Největší zásluhy jsou v tomto směru samozřejmě přičítány uvozující a vizionářské (byť proklamovaný rok 1999 již máme bez naznačovaných revolucí v kardiologii za sebou) titulní skladbě. Pokud se oprostíme od někdy zpochybňovaného vypůjčení si dvou veleznámých kusů vážné hudby (Čajkovského „Slovanský pochod“ v intru a Beethovenova „Pro Elišku“ v sóle), nelze s tím než souhlasit. Navíc nápad naklonovat klasiku byl na druhou stranu vpodstatě ojedinělý, takže proč ne, obzvlášť když výsledný produkt je tak chytlavý, tak mrazivý a tak mocně heavy metalový. Být u toho, když ACCEPT touhle skladbou zahajovali koncerty, asi by se mi rozklepala kolena. Nejinak by tomu ovšem bylo i u dalších čísel. U šťavnaté „Midnight Mover“, potutelně protkané skvělými kytarami a melodiemi, u řízné „Up To The Limit“, pochodující ve vyleštěných holínkách jako armádní generál právě dobytým městem, a u sugestivní „Wrong Is Right“, jež je jako facka, která vás dokonale uzemní, aniž byste jejího závratně rychlého autora byť jen na okamžik zahlédli. U nadýchané „Screaming For A Love-Bite“ s romanticky učesanou kytarou, která vám přesto nažene mráz do zad, u nenápadné „Too High To Get It Right“, přecházející v refrénu v monstrum utržené z řetězu, a u zadumané „Dogs On Leads“, schopné kousnout při prvním náznaku odporu. A konečně u lehce experimentální „Teach Us To Survive“, smáčející špičku jazyku v jazzové loužičce, u razantní „Living For Tonite“, cezené skrze zuby přirozeného Dirkschneiderova zuřivého výrazu, a u závěrečné „Bound To Fail“, jak na objednávku napsaného kusu pro uzavírání koncertů.
Tam všude je to totiž ACCEPT par excellence a se vší parádou.